Zdeněk Polc

Ahoj Zdeňku,

všichni tě potkáváme na soutěžích u nás i v zahraničí, ale skoro nikdo tě nezná. Neznáme, jak jsi se k rokenrolu dostal, co tě k této tvé zálibě vedlo, prostě nic. Jen tě vždy vidíme mezi fanoušky pod porotcovskými stoly s kamerou a dnes i foťákem v ruce. Dovol mi tě v krátkosti vyzpovídat a představit tě fanouškům akrobatického rokenrolu přes svazový web.

Jak jsi se dostal k rokenrolu?

K rokenrolu mě přivedla náhoda. Došlo k tomu podobně, jak to kdysi popisovala Mónica Martinez. Zaujal mě záznam ze soutěže, který vysílala televize a pak jsem se už na rokenrol systematicky zaměřil. Napřed jsem sledoval televizní záznamy soutěží, potom jsem se jel podívat do Bratislavy a následovaly soutěže v zahraničí.

Máš nějaké příbuzné, kteří v minulosti, případně současnosti dělají rokenrol?

Nemám žádné.

Jak velký videoarchiv máš?

Zpočátku jsem postupně natočil 300 kazet, každou o délce jedna hodina. Později jsem kazety začal převádět na DVD a ty archivovat a kazety následně opakovaně používat. Délku takto vzniklého záznamu jsem nepočítal, ale už to bude dalších 100 nebo 200 hodin. Ovšem to, co jsem natáčel zpočátku, bylo určeno jenom jako studijní materiál pro mě a nemá to tedy dostatečnou kvalitu. Dříve taky nebyla možnost ani příležitost tyto materiály nějak efektivně rozmnožovat a šířit. Kopírování VHS kazet bylo zdlouhavé a pokrok přinesly teprve DVD disky a taky internet.

Kde všude jsi za rokenrolem byl?

Byl jsem ve všech sousedních státech a dále ve Švýcarsku, Itálii, Slovinsku a Chorvatsku a Maďarsku.

Kam nejdál jsi za rokenrolem cestoval a jak dlouho ti trvala cesta? Vím, že jsi jezdil nejdříve starou Škodou 120L a pak přesedlal na novější model Škoda Fabia.

Nejvzdálenějším místem bylo Grand Saconnes, což je předměstí Ženevy, a je vzdálené něco málo přes 1000 km. Celkovou čistou jízdní dobu mohu jen těžko určit, ale je rozhodně podstatně delší, než jízdní doba párů, které jedou na soutěž. Zásadní skutečnost je to, že jedu sám a tomu musím podřídit plánování organizace i ekonomiku celé cesty. Na ní dělám zastávky nejen pro odpočinek, ale taky na to, abych si prohlédl zajímavosti, které po cestě uvidím.

Co ti akrobatický rokenrol přináší?

Přináší mi poznávání nových věcí, setkávání se zajímavými lidmi i s jiných zemí a taky poznávání míst, do kterých bych jinak neměl motivaci se vypravit.

Co říká na tvůj koníček tvá rodina?

Bere to jako skutečnost, nad kterou není nutné se nějak pozastavovat, i když rokenrol není moc rozšířeným sportem.

Myslíš si, že se akrobatický rokenrol dostane v budoucnu na vyšší úroveň (OH, celosvětové aktivní rozšíření, …)

O těchto věcech by se dalo s úspěchem dlouho diskutovat. To, aby se stal rokenrol olympijským sportem, je zbožné přání WRRC, ale je to jenom utopie. K tomu by se musel rozšířit do celého světa, což je vzhledem k jiným kulturním a taky náboženským tradicím v různých zemích nemyslitelné.
Bylo zajímavé číst poznámky autorů z USA k videozáznamům, které se objevily na Youtube, a to USA nám není úplně cizí. Založení nějakého ústředního orgánu někde v Indii nebo Japonsku je k ničemu, je zapotřebí taky přiměřeně velká základna sportovců. Daleko větším problémem, kterému se dosud nikdo nevěnuje, je skutečnost, že evropský rokenrol je v útlumu. Vždyť Německo, které je kolébkou evropského rokenrolu, uspořádalo mezinárodní soutěž naposledy v roce 2011 a nezdá se, že by se to ani v příštím roce mělo změnit. Rokenrolu rozhodně škodí neustálé změny pravidel. Co přineslo tomuto sportu snížení počtu finálových párů ze 7 na 6, navíc jen v některých kategoriích? Změna systému hodnocení vypadá sice na první pohled pěkně, ale spravedlivé hodnocení párů znehodnocuje přímé nasazování párů do vyšších kol a systém KO, ve kterém algoritmem při sestavování párů, které spolu budou soupeřit, je už předem dáno, kdo vyhraje. Bohužel ne všichni si toto uvědomují. O těchto věcech se v Německu diskutovalo už před 15 lety a systém KO byl ospravedlňován tím, že se páry při větším počtu soutěží vystřídají. Ovšem tehdy takových soutěží bylo až 10 za rok (1996) a pokud jsou takto hodnoceny pouze dva závody za rok, potom o nějakém střídání nemůže být žádná řeč.

Máš nějaký veselý zážitek ze svých cest za rokenrolem, o který by jsi se podělil?

Už ze samé podstaty rokenrolu plyne, že ty veselé zážitky mám, ovšem bohužel veselé nejsou všechny. K jedné z těch veselých situací došlo na mistrovství Evropy juniorů v Riese v roce 2001, kde do finále postoupili Slováci Dušan Balla a Alena Prezbruchová. Když porotci zvedli jejich známky, Alena rychle pochopila, že se stali mistry Evropy. Seskočila z pódia mezi porotce a všechny běžela políbit.

Kde jsi byl zaměstnán v minulosti?

Oblastí mého vzdělání i zaměstnání a celkového zaměření je elektroenergetika. Až na krátká přerušení jsem pracoval v krajském energetickém rozvodném podniku JME, dnes EON. Mezi tím jsem si na chvíli odskočil na místo podnikového energetika a technika v laboratoři elektronového mikroskopu na lékařské fakultě.

Jaké máš plány do budoucnosti?

Nic zvláštního neplánuji. Pokud rokenrol nezanikne, budu se i nadále na soutěžích objevovat, a ve volném čase převádět záznamy z kamery na archivní DVD disky, což je časově značně náročné.

Děkujeme za tvůj čas a tvé krátké představení nám fanouškům a přejeme ještě mnoho kvalitních záznamů a mnoho kilometrů bez nehod za soutěžícími na soutěže po celé Evropě.